Psaní jako součást mé osobnosti: Proč potřebuji utéct z reality pomocí nevyřknutých slov?

Je tu část mého já, která existuje pouze na papíře. Verze mého já, která dýchá mezi řádky příběhu, která šeptá v mezerách mezi slovy. Psaní není jen něco, co dělám - je to součást toho, kým jsem. Jsou to nevyřčená slova, která se nikdy nedostanou do rozhovorů, emoce příliš zamotané na to, aby se daly vyslovit nahlas, a sny příliš křehké na to, aby se o ně dalo otevřeně podělit.

 

Od té doby, co si pamatuji, mám svůj vlastní malý svět vybudovaný z knih. Jako dítě jsem se ztrácela na stránkách plných kouzel, dobrodružství a možností daleko za hranicemi reality. Útěchu jsem nacházela v postavách, které mi připadaly jako přátelé, v příbězích, díky nimž jsem věřila, že mohu být něčím víc než tichým pozorovatelem, kterým jsem často byla. Ale v určitém okamžiku mi pouhé čtení nestačilo - potřebovala jsem si vytvořit svůj vlastní svět. Místo, kde jsem mohla přepsat bolest, kde jsem mohla dát hlas myšlenkám, které se nehodily do každodenních rozhovorů.

 

Psaní jako útočiště

 

Svět se pohybuje rychle - někdy až příliš rychle. Lidé mluví, očekávání se hromadí a emoce zůstávají nevyslyšeny. Psaní se stalo mým útočištěm, prostorem, kde se čas zpomalil a já mohla konečně zpracovat to, co jsem cítila. Když jsem se potýkala se ztrátou, psala jsem. Když jsem se cítila neviditelná, psala jsem. Když mi realita připadala příliš zdrcující, zmizela jsem na stránkách, které jsem sama vytvořila.

Vzpomínám si na jedno z nejtěžších období svého života - cítila jsem se ztracená, nejistá svým místem, tížily mě emoce, které jsem si nedokázala vysvětlit. Místo toho, abych se pod tou tíhou zlomila, jsem se obrátila k psaní. Plnila jsem stránky svými syrovými, nefiltrovanými myšlenkami a splétala je do příběhů, díky nimž se mi bolest zdála zvládnutelná, svým způsobem téměř krásná. V tom je síla slov. Neleží jen tak nečinně na papíře; nesou emoce, léčí, proměňují.

 

 

Být slyšet, aniž byste mluvili

 

Nikdy jsem nebyla nejhlasitější v místnosti. Ne vždy mám v danou chvíli dokonalá slova a někdy se přistihnu, že přemýšlím, než vůbec promluvím. Psaní mi však dává hlas, který nelze přerušit, nepochopit nebo odmítnout. Na papíře jsem slyšet. Mé myšlenky jsou celistvé, mé emoce platné.

Byly doby, kdy jsem měla pocit, že se topím v pochybnostech o sobě samé, bála jsem se, že moje slova nejsou dost dobrá, že na nich nezáleží. Ale pak si někdo přečetl jeden z mých příspěvků a řekl mi, že s ním rezonuje. Že se v mých slovech vidí. A najednou jsem si uvědomila, že psaní není jen můj únik - je to můj most k ostatním. Způsob, jak navázat spojení, inspirovat, připomenout někomu jinému, že není sám. A to pro mě znamenalo všechno, aby mě zasáhly emoce radosti.

 

 

Hledání svého místa prostřednictvím příběhů

 

Psaní mě formovalo způsobem, který jsem nikdy nečekala. Pomohlo mi najít jasnost v chaosu, smysl v nejistotě a sílu ve zranitelnosti. Seznámilo mě s lidmi, kteří rozumí kouzlu slov a vidí svět v příbězích stejně jako já.

Díky psaní jsem našla své místo ve společenství, které si váží vyjadřování, kde mlčení není slabost, ale předehra k něčemu silnému. Naučila jsem se, že moje slova mají schopnost dojímat druhé, vyvolávat v nich pocity a dávat jim naději. A není to to, co všichni hledáme? Zanechat po sobě něco, na čem záleží, byť jen v nejmenším?

 

 

Vášeň, která mě definuje...

 

Psaní není jen koníček - je to moje životní linka, moje umění, můj způsob, jak se vyznat v tomto bláznivém světě. Je to věc, která mi připomíná, že i když život běží příliš rychle, mohu ho zpomalit, jedno slovo za druhým.

Pokud jste někdy měli pocit, že se do toho všeho nevejdete, že vaše myšlenky jsou příliš velké na prostor, který je vám dán, nebo že realita je příliš velká na to, abyste ji zvládli - pište.

 

Tvořte.

Najděte svůj hlas v tichu. Protože na vašich slovech záleží. Na vašem příběhu záleží. A svět ho potřebuje víc, než si myslíte.

Proto píšu. Nejen proto, abych unikla, ale abych mohla plně existovat.

 

Abych cítila, léčila, inspirovala.

A abych si připomněla, že ani v těch nejtišších chvílích nejsem nikdy doopravdy sama…