Proč se o vás nikdo nestará a co s tím dělat: Hledání skutečného spojení uprostřed ticha
Všichni jsme tam byli – v tom skličujícím okamžiku, kdy se zdá, že svět je lhostejný k naší existenci.
Ve společnosti, která se zdá být propojenější než kdy jindy, přetrvává paradox pocitu naprosté samoty. Pokud se přistihnete, že se ptáte, proč se vám zdá, že se o vás nikdo nestará, buďte si jisti, že v tomto sentimentu nejste sami.
V mém případě je to jeden velký otazník, protože já jsem velmi spokojená ve společnosti jiných lidí, jsem komunikativní ve všech směrech života, ale přesto mám občas pocit, že každý vědomě postrádá moji přítomnost.
Činí mě to někdy smutnou, když si uvědomím, že nemám jedinou věrnou kamarádku na pokec, žádnou partu, s kterou bych trávila volný čas. Ovšem mým věrným a upřímným společníkem je můj manžel, který mi je ve všem velkou oporou a rozptýlením v černých dnech, za což jsem velmi vděčná, protože mít po boku takového úžasného člověka je velmi obohacující a snažší.
Ale přece jen by měl každý z nás mít svoje postranní útočiště, kam může občas zavítat kvůli důležitému souznění s příběhy jiných lidí a pro odlehčení každodenních strastí.
Přece jen, chlap si potřebuje taky občas pokecat po chlapsku a ženy si samozřejmě rády taktéž musí postěžovat po svém.
I když trávím hodně času mezi lidmi na workshopech nebo jógových lekcích, občas se přistihnu jak mi chybí zpřísněná duše, ke které mohu být upřímná, otevřená a které mohu věřit.
Proto většina z nás hledá útěchu a podporu ve virtuálním světě na sociálních sítích, která se ve většině případech ani nedostaví, což nás chvílemi ubíjí a vzdáváme i tuto variantu.
V tomto osobním článku chci prozkoumat syrové emoce za touto otázkou a podělit se o několik postřehů o tom, co můžete udělat, abyste prolomili izolaci.
1. Echo sociálních médií
V digitálním věku se sociální média stala záchranným lanem i zdrojem odcizení. Naléváme svá srdce do příspěvků v naději na potvrzení, ale nakonec se setkáme s mlčením. Je to osamělé místo, procházení kanálů plných nejdůležitějších rolí ze života ostatních a přemýšlení, proč naše vlastní boje zůstávají bez povšimnutí.
Vezměte si třeba, když zveřejníte upřímnou úvahu o náročném dni, očekáváte podporu, ale odezva je minimální. Fotky z dovolené mezitím sbírají spoustu lajků a komentářů.
Co udělat?
Ustupte od čísel a zaměřte se na kvalitu před kvantitou. Hledejte spojení, která přesahují povrchní online interakce. Zapojte se do smysluplných rozhovorů a pamatujte, že sociální média jsou jen jedním aspektem lidského spojení.
2. Neviditelný boj
Všichni máme své bitvy, ale někdy máme pocit, že naše boje jsou pro naše okolí neviditelné. Tíha, kterou neseme, zůstává nepovšimnuta a volání o pomoc zůstává nevyslyšeno, což zesiluje pocit izolace.
Známe všichni stejnou situaci v práci, když procházíte těžkým obdobím, ale když se podělíte o své pocity, setkáte se s odmítavým „Bude líp“ nebo v horším případě s mlčením.
Co udělat?
Oslovte ty, kterým důvěřujete, a otevřeně vyjadřujte své pocity. Zranitelnost může být děsivá, ale je to most ke skutečnému spojení. Když ostatní uvidí vaše autentické já, je pravděpodobnější, že budou reagovat s opravdovou péčí.
3. Maska, kterou nosíme
Ve světě, který často odměňuje sílu a úspěch, nosíme masky, abychom skryli svou zranitelnost. Obáváme se, že odhalení našeho pravého já, chyb a všeho povede k odmítnutí. Výsledek? Fasáda, která drží ostatní v odstupu.
Většinou důsledně prezentujete vybroušenou verzi sebe sama a bojíte se, že kdyby vás lidé znali, mohlo by jim to být jedno.
Co udělat?
Odloupněte vrstvy a nechte zazářit svou autenticitu. Podělte se o své nedokonalosti a obavy. Když obejmete své pravé já, vytvoříte prostor pro ostatní, aby udělali totéž, čímž podpoříte hlubší spojení.
4. Ticho nepřiznaných snah
Investujeme čas a energii do vztahů, ať už osobních nebo pracovních, očekáváme vzájemné poskytování výhod. Když naše úsilí zůstane bez povšimnutí nebo uznání, může to vést k pocitu deziluze.
Klasická situace v práci, kdy neustále děláte něco navíc, ale vaše příspěvky jsou jen zřídka uznávány nebo oceňovány.
Co udělat?
Sdělte své pocity zúčastněným. Je možné, že si ostatní neuvědomují dopad svého mlčení. Vyjádřením svých potřeb vytváříte příležitost k porozumění a spojení.
Bolest z pocitu nepřiznaného je univerzální lidskou zkušeností, ale nemusí to být konec příběhu.
Přijměte zranitelnost, hledejte skutečné spojení a pamatujte, že vaši hodnotu neurčuje pozornost nebo její nedostatek.
V tichých chvílích, uprostřed ticha, máte moc předefinovat, co to znamená být viděn a opečováván.
Míváte občas stejné pocity? Jak s tím nakládáte? Preferujete společnost a podporu jiných lidí, nebo se jen svěříte jednorázově na sociálních sítích?
Těším se na vaše komentáře…
