Jak necestovat do Vídně (6.)
Po náročné procházce jsem se do pondělního rána probudila s horečkou. Třásla jsem se zimou, cítila jsem slabost a nemohla jsem vůbec vstát z postele. “Co to sakra je?”
Nakonec jsem si zřejmě čelenku a rukavice nestihla koupit včas, abych zabránila tomuto výraznému nachlazení. Měla jsem plný nos, neměla jsem chuť k jídlu a vypadalo to, že co krok to pád. Strašila jsem už v 6 hodin ráno, stále se snažila zabrat a nedostat se do nejhošího stavu, kdy budu muset celý den proležet v posteli s paralenem a horkým čajem na nočním stolku.
Jen co se manžel probudil, tak se zhrozil mého výrazu a pochopil, co to pro mě znamená.
Ovšem musela jsem se probrat a alespoň dojít do jídelny na snídani, protože na tu jsem se vždycky každé ráno těšila. Tentokrát jsem se tam jen nevědomky posadila ke stolu a trpěla každou minutu sedící na židli. Manžel mi přinesl heřmánkový čaj s medem a citronem, zkusil mi naložit do misky alespoň trochu čerstvého ovoce a na povel jsem musela sníst i suchou housku. V těchto stavech jsem absolutně neschopná a nesnáším, když mi někdo něco nutí, když mám co dělat, abych se udržela na židli. Snažila jsem se před ostatními hotelovými hosty vypadat pouze unaveně, naštěstí jsem nekýchala, jen se mi dělaly bubliny u nosu a hlava se mi mohla rozskočit. Prostě mi nastydly dutiny a přešlo mi to “krásně” do uší, které jsem měla silnou rýmou zalehlé.
“Bože, už to dojez, ať se můžeme vrátit do pokoje a já můžu dál umírat v posteli!” nadávala jsem v duchu a nesnášela jsem manžela, když jsem viděla jak mu chutná a užívá si to, když já to s ním sdílet nemůžu.
Plány pro tento den padly stejně jako já. Naštěstí jsme měli před sebou ještě 2 dny a já jsem předpokládala, že po jednom dnu to nejhorší přejde, jak u mě bývá zvykem.
Marodím tak jednou za 10 let, ale když už to přijde kvůli slabé imunitě, fyzickému vyčerpání a únavě, tak to udeří ve velkém. To jsem ovšem nemohla dopustit, takže jsem manžela poslala do lékárny pro vitamíny a léky na sražení horečky a rýmy, která byla naštěstí za rohem. Hodil na mě neochotný obličej, oblékl se a vyrazil. Já jsem byla vděčná, že můžu chvilku umírat v klidu o samotě, odpočívat v posteli s pejskem na klíně, který se mi svoji silou snažil snížit bolesti celého těla. Ten náš zachránce to vždy vycítí a hned spustí svůj proud energií, které mi pomáhají k rychlejšímu uzdravení.
Poté, co jsem na dveře pověsila ceduli “Nerušit”, jsem si dala rychlou horkou sprchu a zabalená ve 2 vrstvách oblečení jsem vlezla do postele, abych nezmrzla. Z peřiny mi koukala jen hlava a čekala jsem, až manžel dorazí s várkou medikamentů, které mi pomůžou srazit horečku.
Když dorazil z lékárny, vyvětraný z chladného počasí, podal mi první prášek, který jsem s radostí zapila a pokračovala v bezduchém ležení. Jelikož byl ještě dostatečně najezený ze snídaně, tak neváhal zalézt ke mě do postele a odpočívat, aby to pěkně strávil a mohl dospat únavu. Pustil si televizi a přepínáním kanálů se snažil najít něco kloudného ke sledování. U mě netrvalo dlouho a cítila jsem rychlé účinky paralenu, jak se mi tělo “rozpouští” do lůžka s menší úlevou, kdy už mě tolik nebolely kosti. Usnula jsem během půl hodiny a doufala, že po probuzení budu mít nejhorší za sebou.
Spala jsem odhadem 3 hodiny, které mi velmi pomohly a tělo se mi zázrakem sebralo. Cítila jsem výraznou úlevu, protože na mě přišel neskutečný hlad (konečně) a to už bylo znamení, že jsem z toho nejhoršího stavu dostala. Dokonce jsem měla sílu se jít vysprchovat, protože jsem propotila všechny vrstvy oblečení a chtěla jsem se cítit svěže a zdravěji.
Ve sprše se mi po horké vodě uvolnily dutiny a já se mohla zase trochu nadechnout, a ucítít vůni svého oblíbeného sprchové gelu a šamponu.
Když dostalo moje tělo zaslouženou péči, tak jsem si náhle uvědomila, že je potřeba uspokojit i psychiku a chuťové pohárky. Dostala jsem strašnou chuť na sladké a tak jsem pověřila manžela, aby mi skočil koupit něco takového na zub, ale ve větším množství, protože po těch bolestech a slabosti jsem prostě potřebovala cukr a extázi v podobě čokolády a sušenek.
Jako malá jsem vyrůstala na německých a rakouských vyhlášených dobrotách, protože jsem jeden čas žila s rodiči v Německu, takže jejich kvalitu jsem znala už odjakživa dokonale, a přesně jsem věděla, které jsou pro moje obalení nervů ty nejlepší.
Čas utíkal rychleji než obvykle.
Najednou jsme se otočili a byl večer, opět chladnější.
V podvečer jsme se po pozření všelijakých čokoládových tyčinek a sušenek společně povalovali v posteli, už v lepším psychickém stavu a sledovali jsme večerní pořady. Zkoušeli jsme vymyslet plány na poslední 2 dny našeho pobytu, ale nechali jsme to otevřené, protože jsme oba čekali, jak mi bude další den po horečkách a silné rýmě.
Další den ráno jsem cítila, že jsem v mnohem lepším stavu než předešlý den.
Vstala jsem dokonce dřív než manžel s pejskem a šla se pečlivě osprchovat v horké lázni a provedla potřebnou kosmetickou rutina, který mi vždycky nakopne den.
Mohla jsem volně dýchat, kosti se mi zotavily a celková fyzická neschopnost zmizela.
Byla jsem tak vděčná, že mi nachlazení a horečka nezabránily v posledních zážitcích naší dovolené. Ovšem musela jsem se udržovat v teple a nic tentokrát nepodcenit.
Ovšem počasí nám moc nehrálo do karet. Stupně venku poměrně dost klesly a my přemýšleli, co bychom mohli ještě podniknout.
Domluvily jsme se na posledních nákupech v Parndorfu ohledně dárků a drobností pro naše rodiny, dopřáli jsme si ještě nějaké drobnosti i pro sebe.
Zkoušeli jsme ulovit poslední kousky z hromadných slev v oblečení a bot, které jsme tak nutně potřebovali, i když to byl opravdu oříšek najít správnou velikost a styl, protože lidé před námi spoustu zboží vykoupili.
Tentokrát naše courání nemělo dlouhé trvání, protože jsme se rychle unavili a vrátili se s taškami k našemu autu. Naše výletní nálada nás opouštěla a my odjížděli s cílem dostat se zpět do hotelu co nejdříve.
Najednou jsme měli Vídně plné zuby. Přemýšleli jsme, že se vrátíme o den dřív zpět do Prahy.
Cítili jsme stesk a toužili jsme po našem klidu domova.
Už jsme se smířili s tím, že tato dovolená nedopadla dvakrát nejlépe.
Naše suvernýry a krásné fotečky byly ovšem důležitým pořízením z naší cesty a k tomu i nádherný nový šatník.
Vyrazili jsme další den hned po snídani domů, abychom se vyhnuli zácpám a komplikovanému provozu.
Cestou jsme vzpomínali, byli vděčni a nakonec jsme se tomu všemu sarkasticky smáli.
Patříme k těm jedincům, kterým se většinou vždycky něco nepříjemného přihodí na cestách nebo na nějakém výletě, protože už je to taková naše rodinná tradice.
Bez pořádné eskapády není žádná dovolená.
Zažili jste podobné překážky na své dovolené? Jak jste s tím naložili?
Pište zážitky do komentářů...
