Jak necestovat do Vídně (3.)

Mikulov, naše útočiště, kde jsme si chtěli po tom celodenním dobrodružství odpočinout, než vyrazíme druhý den do Rakouska.

I když mrzlo a celá krajina byla zasněžena, tak jsme v dálce rozpoznali krásný zámek, který byl v letním období tak obdivován českými i zahraničními turisty. Zdejší lidé jsou velmi přátelští, milí a jsou proslulí svými bohatými vinicemi. Nepatřím sice ke špičkovým sommeliérům, ale jejich kvalitní víno ocením a patří mezi moje oblíbené.

Blížili jsme se šnečím tempem k penzionu, abychom to podle navigace náhodou nepřejeli.

 

Bylo něco málo před půlnocí, když jsme dorazili na místo. Celá vesnice spala a připadali jsme si jako v pohádce.

Když jsme vystoupili z auta, protáhli jsme tělo a vypustili našeho pejska ze dveří, aby se rychle vyvenčil a mohli jsme jít konečně na pokoj do tepla. Manžel zajel do garáže u domu, vyndali jsme všechny potřebné tašky z kufru auta a zamířili vesele do apartmánu.

 

Pokoj voněl čistotou, byl velmi prostorný a i pes měl na spaní svůj prostor na pohovce.

První, co manžel udělal, byla návštěva toalety po tak dlouhé jízdě. Pro mě to znamenalo bdělost alespoň další hodinu navíc, protože každý máme svoje koupelnové rituály a musela jsem počkat v pokoji v rámci vlastní bezpečnosti.

Vybalili jsme potřebné věci na mytí a oblečení na přespání, s manželem jsme se vystřídali ve sprše, abychom si v menší koupelně nepřekáželi a po horké lázni jsme ještě něco malého snědli u televize. Než jsme stihli prozkoumat pozdě vysílané filmy, tak jsme odpadli všichni tři a krásně zachumlaní do poctivých péřových přikrývek jsme usnuli.

Druhý den jsem se probudila už časně ráno a s nevědomým pocitem, kde jsem vlastně spala, což se mi nestalo už dávno. Přesto jsem byla svěží a připravena s pejskem vyběhnout na ranní venčení, kde nás víc probudil ranní mrazík.

Po návratu na pokoj mi manžel sdělil, že se musí ještě stavit někde v bankomatu a vybrat hotovost, abychom mohli majiteli zaplatit nocleh. Spojili jsme to s menší procházkou na náměstí. Cestou jsme míjeli poctivé venkovské potraviny, kavárny a řemeslné podniky se zachovalou tradicí. Fascinovaly mě pozdravy kolemjdoucích, ze kterých vyzařovala spokojenost, skromnost a životní energie bez ohledu na věk - to už se dneska jen tak nevidí, že vás cizí lidé pozdraví na ulici a popřejí “Krásný den”, samozřejmě s vřelým úsměvem. Procházka nás skutečně vrátila v čase a po cestě jsme obdivovali krásné památní domy a krajinu.

 

Už tak jsme měli trochu zpoždění, tak jsme přidali do kroku a vrátili se zpět do penzionu, abychom mohli vyrovnat účet a vyrazit za dalším dobrodružstvím.

Tlačil nás čas, proto jsme naházeli do kufru všechny věci, zapásovali jsme našeho divocha na zadní sedačce a rozjeli se do první rakouské zastávky Parndorf, což bylo “město ve městě”, kde jsme se chtěli projít po vyhlášených buticích a nakoupit si novou a pořádnou garderóbu hlavně teď na zimu a sportování. Jsou zde každoroční vyhlášené slevy, tak jsme toho chtěli využít. Ovšem lidé jsou kolikrát velmi průbojní a pro konkrétní oděvní kousek jsou schopni vás umlátit nákupním košíkem, aby se k tomu dostali dříve. Tam se skutečně hrálo o čas a ostré lokty.

 

Byli jsme skoro u hranic s Rakouskem, když jsme si uvědomili, že si musíme hned po přejezdu obstarat dálniční známku, abychom nevyfásli pokutu a nezdržovali nás objížďkami po vesnicích.

No a další problém byl na světe.

Manžel zastavil na první benzínce, kde měli právě velikou ceduli, že si ji můžeme koupit právě ZDE. Počkala jsem s pejskem v autě a čekala, že přijde s pořízenou nálepkou.

To se ovšem nestalo.

 

Nastoupil do auta a ostrým slovenským dialektem mi oznámil: “To se mi snad zdá! Tak je tam jeden trotl, co to neumí vystavovat, protože je nový a zaučuje se, a že prý kolegyně, která je tam hlavní osoba, co to má na starosti, tak přijde až za hodinu! Ty vole, to se mi snad zdá!” odpověděl naštvaným tónem a začal přemýšlet, kam jet, abychom si zkrátili dálniční utrpení. Nekomentovala jsem to, protože jsem s ním soucítila a v duchu nadávala, co nás ještě potká, než dorazíme konečně na místo, kde si dám alespoň ranní kávu a něco malého k snídani.

Míjeli jsme jeden ukazatel za druhým, modlili se, ať najdeme další stanici, kde budou na kase trochu pohotovější a zkušení pracovníci. Naštěstí jsme bloudili jen 20 minut a konečně narazili na slibnou pumpu, kde se dalo koupit i něco jiného než automobilové potřeby nebo jen žvýkačky na kase.

 

Manžel vyskočil z auta a já se modlila, aby se vrátil s mojí kávou a nálepkou do auta.

Usmála jsem se a těšila se na dobrotu, když jsem ho zahlédla, jak se s klidným výrazem vrací s pořízenou.

“Paráda!” zvolala jsem a odebrala si svoji dávku kofeinu a čokoládový šáteček, který byl právě vytažený z trouby.

“Frajer byl fakt borec!” pochválil si manžel kvalitu jeho obsluhy a nalepil samolepku na viditelné místo předního skla.

Teď už nám nic nebránilo v rozletu, tak jsme natěšeni a posilněni vyrazili směr Parndorf.

 

No a teď už by člověk řekl, že máme všechny překážky za sebou…nebo ne?