Jak necestovat do Vídně (2.)

Když už jsme se cítili natolik klidní a kompletně zabaleni, vydali jsme se na cestu do Mikulova, kde jsme měli noční stopku před hranicemi. Zarezervovali jsme si nocleh v malém a útulném penzionu, abychom si po tom náročném dni mohli všichni odpočinout a nabrat sílu na brzký odjezd do Rakouska.

Navigace nastavena, my připoutaní a mohli jsme vyrazit do dalšího cíle.

 

Jelikož už padla tma a po neudržovaných vozovkách to trochu klouzalo, museli jsme jet opravdu opatrně a pomalu. Pes se na zadní sedačce trochu vrtěl, koukal s námi na cestu nebo se občas uložil na deku a odpočíval. Trvalo nám se vymotat z pátečních městských kolon, ale jakmile jsme vyjeli na dálnici, tak z nás trochu spadlo napětí a dokonce jsme si začali na okamžik povídat. Při cestování autem s manželem působím na vedlejší sedačce vždy jako tichý pasažér, který podává pití za volantem, sleduje navigaci a upozorňuje na další odbočku, když se zrovna trefím a nespletu si modrou šipku, která se posouvá po displeji. Občas jsou cesty autem s ním trochu stresující, ale sama bohužel neřídím a tak to nemohu posoudit.

 

Po pár hodinách na cestě nám trochu vyhládlo a potřebovali jsme energii ve formě rychlého občerstvení, protože jsme si museli obalit nervy a udělat tukové zásoby i kvůli zimě. Dojeli jsme do McDrive a u hlasové obsluhy si objednali dobroty na cestu, a samozřejmě za odměnu i našemu mazlíkovi na zadní sedačce něco přilétlo. Zastavili jsme na straně u parkoviště, kde se nacházela ještě potřebná benzínová pumpa. Jídlo jsme div nevdechli a sjeli jsme na stanoviště, kde manžel musel dokoupit kapalinu do ostřikovače. Mezitím jsem umyla přední sklo auta a čekala až se vrátí. Hned ji nalil do nádoby a zkoušel postříkal přední sklo…a v tom jsme zjistili nemilé překvapení.

 

Jelikož jsme dávali auto ještě před cestou do servisu, kde jsme očekávali kontrolu a hlubší seřízení vozidla, protože se auto delší dobu nepoužívalo, tak jsme vycházeli z toho, že je všechno v pořádku a nastavené tak jak má být, aby auto bylo bezpečné a zcela pojízdné.. Ale když jsem zahlédla manželův výraz, tak jsem věděla, že je něco špatně - a máme na světě další překážku.

 

Odstavili jsme auto na stranu u odpočívadla. Mezitím, co se manžel vracel zpět do prodejny na pumpě, tak jsem vypustila psa na trávu, aby se rychle vyčůral. Sněžilo, mrzlo a já klepala kosu bez bundy čekajíc, až si hafan očichá každý odpadkový koš a stromek. Oklepal si kožich od sněhových vloček, naskočil na zadní sedadlo a já usedla dopředu. Modlila jsem se a čekala, s čím se manžel vrátí.

Přišel s naštvaným výrazem, držel v ruce speciální lepící pásku a sotva mluvil. “Co se sakra stalo?”, zeptala jsem se se strachem, že ji po mně spíš hodí a že zde naše dobrodružství končí.

 

“Praskla nám hadička do ostřikovače, na konci je plesnivá a náhradní na pumpě nemají, abych ji mohl provizorně vyměnit!”, odpověděl s výrazem zuřivého býka, který se zrovna chystal zaútočit na cokoliv. Vtip byl v tom, že se jednalo o hadičku na straně řidiče, druhá na místě spolujezdce byla plně funkční. Přestala jsem skoro dýchat a začala myslet na to nejhorší - otočíme to zpět k domovu a tím naše dovolená skončila! Ale chvílemi se mi chtělo smát, nebudu vám lhát, protože výrazy, které padaly z jeho úst, byly k zaznamenání do Kroniky nasranosti.

“Tahle maličkost patří do povinné výbavy a musí být funkční, jinak nemůžeme jet dál!”, dodal. “Jaký idiot vymění v servisu jenom jednu stranu nebo nedokáže zkontrolovat stav takových nezbytných věcí?”, rozhazoval rukama a přecházel ze strany na stranu.

 

Z jeho dalšího naštvaného monologu nepadlo ani jedno slušné slovo, tak moc to bylo vážné, ale já jsem si nemohla odpustit pár úšklebků “pod fousy”. “Neměli jsme si to zkontrolovat spíš sami před odjezdem?”, pomyslela jsem si bez zmínky nahlas, abych nepřišla o hlavu.

 

Nakonec jsme to zkusili ještě prodiskutovat s chladnou hlavou a nakonec to riskli po cestě dál. Okno bylo umyté, ale padalo pár kapek deště, občas se spustily stěrače a dalo se s pomocí vedlejších aut, které nám ohazovaly čelní sklo trochou napršené vody ze silnice, setřít kapky a bylo zase možné vidět lépe na cestu. Podařilo se nám vymyslet provizorní řešení do druhého dne.

Společnost nám dělalo rádio, respektive frekvence Dálnice, která trochu povolila hustou atmosféru v autě s trochou úžasných hudebních hitů. Mířili jsme tedy do Mikulova, kam jsme se už moc těšili, až ze sebe ve sprše smyjeme napětí a uvolníme se v teplé posteli a v klidném prostředí usneme do dalšího rána.

 

Jakmile jsme měli posledních pár kilometrů k penzionu a začali spolu vtipkovat, věděla jsem, že nejhorší máme za sebou a už přežijeme všechno… 

Ale opravdu tím naše utrpení skončilo?