Jak necestovat do Vídně (5.)

Byla neděle, když jsme se probudili do chladného rána v hotelovém pokoji. Já měla ve zvyku vstávat vždycky časně ráno a v klidu se připravit na nový den. Dnes nás čekaly dlouhé procházky po vánočních trzích a drobné nákupy suvenýrů pro naše rodiny, jelikož klasické obchody s potravinami měly všude zavřeno. Líbí se mi, že Rakušané umí poctivě odpočívat a většina pracujících lidí v těchto sektorech má volno a čas pro sebe, kdy si mohou odpočinout.

 

Po dlouhé době jsem se těšila na klidné ráno u společné snídaně v hotelovém prostředí, kde jsme si mohli vybrat z všelijakých dobrot, jako míchaná vajíčka s křupavou slaninou, čerstvé ovoce nebo rozpečené housky s vyhlášeným salámem a poctivým sýrem. Přivítala nás milá obsluha, která nám po domluvě dovolila usednout ke stolu společně s naším malým, věčně hladovým mazlíkem na vodítku. Milá servírka maďarského původu nás uvedla k velkému stolu v klidnější části jídelny, zároveň nás stihla “nakazit” pozitivní náladou a vřelým úsměvem, a rovnou odhalila svou slabost pro našeho pejska, který ji na oplátku pozdravil roztomilým psím štěkotem.

 

U stolu jsme se kochali pohledem z okna, kde jsme zaznamenali krásný východ slunce, ale zároveň jsme věděli, že bude venku velký mrazík. Manžel odešel k pultu se snídaňovým výběrem jako první, aby nám naložil dobroty na talíře a já si mezitím šla načepovat z automatu výbornou kávu. Konečně jsem si mohla vydechnout a nechat se taky jednou obskakovat a hýčkat od někoho jiného.

 

Moje chuťové pohárky potěšilo čerstvé ovoce, bílý jogurt a obložená houska se šunkou a sýrem, a k tomu jsem přikusovala čerstvou zeleninu. Ke kávě jsem na závěr přikusovala malý croissant namazaný vynikající marmeládou. Manžel si pochutnával na oblíbené křupavé slanině,  teplých fazolích a párečcích v anglickém stylu. Pod stolem jsem cítila nárazy do nohy od psího čumáku, který jasně dával najevo, ať něco “schválně” upustím na zem. Tajně jsem mu podávala malé kousky párečků a slaniny, aby nebyl škodný a měl sílu na celodenní courání po městě.

Posilněni jsme se ještě na chvíli odebrali na pokoj a vybavili se teplým oblečením na cestu.

 

Malý dostal svoji psí bundičku, my se oblékli do nového a pomalu jsme vyrazili k metru, které nás podle plánku mělo dovést na vyhlášené náměstí Stephansplatz.

Po výstupu z metra jsme jen zírali na množství lidí, vánoční stánky se všelijakými dobrotami a krásnou katedrálu Sv. Štěpána, která nás doslova okouzlila svou propracovanou stavbou a věžičkami.

 

Ve Vídni jsem kdysi byla jako malá, což je už několik let zpět a musím říct, že se toho hodně změnilo, ale návštěvnost zůstala stejná, ne-li vyšší.

Během procházení se mezi houfy lidí a vonícími stánky s příjemnými majiteli jsme si pořizovali pár fotek, momentky na památku. Byli jsme zmrzlí, ale úsměv na tváři se přesto nevytrácel. Postupovali jsme směrem k Maria-Theresian Platz kde už pro změnu nabízeli i jiné výrobky jako třeba pletené oblečení, šperky, vyřezávané ozdoby nebo poctivou vlnu i drobné suvenýry. Rozplývali jsme se i nad vůní domácího punče nebo opravdu výrazného svařeného vína, které vám načepovali do symbolických vánočních hrníčků, který jste na konci mohli buď vrátit nebo si ho ponechat jako suvenýr. Nebylo vůbec možné tak velkou plochu stihnout obejít za jeden den, protože veškeré trhy byly rozprostřeny i na jiných místech.

Kráčeli jsme směrem k Vídeňské radnici, posilněni punčem a luxusním jablečným závinem, kde už se nacházely i drobnější atrakce pro rodiny s dětmi jako byl velmi známý karusel, kluziště na bruslení, hudební skupinky pro zpestření atmosféry a samozřejmě další boudy s bohatou nabídkou tradičních dobrot.

 

Člověk nevěděl, kam dřív skočit, aby něco nepřešel. Jídlo jsme zatím vynechali, protože jsme ještě stále byli plni z předešlé zastávky, takže moje nohy nejdříve mířily směrem ke stánku s rukavicemi a zimními čepicemi. Jelikož jsem si zapomněla přibalit teplou pokrývku hlavy (vzhledem k mému dost krátkému střihu by na to normální člověk určitě myslel), tak jsem si chtěla koupit alespoň nekousavou čelenku na zakrytí uší, protože ty jsem už dost dobré 2 hodiny necítila a zdálo se, že mi odpadnou jako rampouchy.

V zimě občas trpím i na odhalené čelo, které mi pak způsobí zánět dutin, tak jsem to nechtěla riskovat. Manžel sice hodil oči vsloup, ale já jsem řekla, že to je nevyhnutelné, abych byla v teple hlavně na těchto místech a abych neomarodila. Přece jen nás čekalo ještě dost kilometrů zpátky, tak jsem nechtěla skučet omrzlinami 3.stupně. Vybrala jsem si k tomu hned i rukavice vínové barvy, které mi zároveň ladily i k moderní zelenkavé bundě, takže jsem i splňovala požadavky módní policie.

 

Konečně zahřátá jsem s naším malým pokladem na vodítku omrkla speciální stánek s palmsky pro domácí mazlíčky. Pán nám nabízel speciální veganské kostičky pro psy, ale já hned prohodila směrem k manželovi: “Tohle ti učitě žrát nebude, protože to není králík, ten je jen na maso!” Zasmál se a nadhodil, že mu něco koupit musíme, když je tak statečný a ať z toho výletu taky něco má. Myslela jsem si své, ale nakonec mu ji zkusil na zkoušku koupit, aby měl co hlodat, až se vrátíme na pokoj do hotelu.

 

Pomalu jsme se vraceli na začátek a došla řada na oběd “na stojáka”. Zastavili jsme se u stánku, kde grilovali vyhlášené klobásy, zelné pokrmy nebo plněné preclíky.

Vystáli jsme si poměrně dlouhou frontu až za roh dalšího stánku. Malý se klepal hladem, velký mi slintal z boku na bundu a já čekala, až mě konečně obslouží.

Jelikož nebylo nikde místo u vysokého stolku, kde jsme si to množství jídel mohli odložit, skončili jsme jak somráci u přeplněného koše, kde byl volný dřevěný pruh k odložení čehokoli, i když se trochu viklal, museli jsme dát pozor.

“Dej si bacha, ať se nezašpiníš tou klobásou, máš nový kabát!” upozornila jsem muže na případné nebezpečí v podobě skvrn, ale než jsem to stihla doříct, tak mi kousek mastného sousta přistál na fungl nové bundě a odrazem skončil rovnou v psí tlamě. Začala jsem hlasitě nadávat, ale výhoda byla, že mi turisti moc nerozuměli, takže jsem se mohla pořádně rozohnit, ale spoléhala jsem na inteligencí lidí, kteří postávali kolem nás a určitě jim došlo, že se momentálně neusmívám na svět.

Rychle jsem v kabelce vyštrachala kapesník a snažila se to nejhorší trochu dostat dolů, ale samozřejmě že se mastnota vpila rychle do látky a já myslela, že si nafackuju od vzteku. Nedokázala jsem si už tak jídlo vychutnat, protože jsem dávála hodně velký pozor a vidličku jsem si do pusy vkládala jak retardovaná panička, která neumí jíst venku.

Mise splněna. Najedli jsme se všichni tři, vyhodili prázdné tácky a kelímky do dalšího poloprázdného koše a musela jsem to spláchnout dalším hrnkem silného pomerančového punče, aby se mi kráčelo volněji a nemyslela jsem na tu nehodu s bundou. Cestou zpátky jsme se svezli metrem, protože nám už s plnými žaludky docházely síly.

 

Nakupování suvenýrů jsme nakonec odložili na poslední den, protože jsme se rozhodli vrátit do Parndorfu, kde na to mají speciální obchody, a tam se dá pořídit velké množství dárků za rozumné ceny a kde mají poměrně větší výběr.

Do hotelu jsme dozili kolem 16.hodiny, na pokoji vybalili tašku a opláchli našeho malého ďábla, aby se pak s námi mohl zavrtat do pohodlné postele. Vždycky mu myju pacičky a pravidelně ho koupu, aby neztrácel svoje úžasné čisté psí pyžmo.

S manželem jsme poté skočili do sprchy, kde jsme se pod horkou sprchující hlavicí objímali, mydlili se vzájemně a promítali si skvělý den plný zážitků.

Do večeře bylo ještě spoustu času, ale my jsme nijak po dalších hodech netoužili. Jediné na co jsme mysleli, že se zabalíme do hebkých hotelových županů a skočíme pod teplou peřinu, pustíme si sobotní filmový program v televizi a odpočineme si s pejskem mezi námi.

 

Malý ve vteřině usnul, poté se odmlčel manžel a já si na chvíli ještě k ruce vzala knihu. Když jsem zaznamenala reklamu v televizi, přečetla jsem pouze pár stránek a odložila zbytek obsahu na později. Začali vysílat jednu filmovou klasiku, můj oblíbený film Láska nebeská, takže jsem si vychutnávala chvilku pro sebe a k tomu si ještě uvařila horký čaj, který jsme měli na pokoji k dispozici v rámci hotelového servisu.

“Byl to skvělý den!” pomyslela jsem si, usmívala jsem se při pohledu na oba spící mazlíčky a cítila vděčnost za jejich přítomnost.

Hltala jsem celý film, i když ho znám nazpaměť, tak jsem měla pocit, že přesně takový film teď potřebuju k úplné spokojenosti.

Oba spali jak zabití, kdežto já jsem chytla druhý dech a po shlédnutí filmu se rozhodla, že dám náš pokoj trochu do pořádku. Malému jsem připravila večeři, uklidila jsem rozházené věci, aby nepřekážely v cestě a vrhla jsem se do koupelny na svůj kosmetický rituál, abych dala své vysušené pokožce od zimy potřebnou péči.

Po delším šlofíku se oba probudili, manželova zmačkaná tvář se na mě usmála a rozhodl se, že skočí pro něco na zub. Při té příležitosti jsme šli ještě malého vyvenčit, abychom se mohli rychle vrátit do tepla.

 

Usínali jsme vyčerpaní, ale šťastni.

Ovšem další den mě čekalo nemilé překvapení, které bylo jako vystřižené ze špatného filmu.

“Ach jo, už dost, prosím! To nám tu dovolenou vůbec nikdo nepřeje?”