Žít jako YESMAN: Jak říkat ANO životu - filmová metafora, která mi pomohla pochopit spoustu věcí v životě…
Už jste se někdy přistihli, že jste přilepení k pohovce a soucitně přikyvujete při pohledu na neochotný obličej Jima Carreyho ve filmu Yes Man a říkáte si: „Bože, to jsem úplně já“? Znáte tu verzi Jima, který se drží své komfortní zóny jako starý pohodlný svetr plný děr, zatímco život - vzrušující, chaotický, nepředvídatelný život - prochází kolem?
Jo, to jsem byla taky já.
Buďme upřímní: všichni jsme to zažili. Uvízli jsme v monotónní práci od devíti do pěti a báli se odejít, protože „lepší je ďábel, kterého znáš“, že? Vyhýbáme se společenským setkáním, protože setkání s novými lidmi nám připadá stejně lákavé jako šlápnout bosou nohou na lego. Nebo se prostě cítíte osamělí, ale bojíte se zranitelnosti, která přichází s navázáním kontaktu.
Jo, to jsem zažila taky.
Ale pak přišla tato svérázná komedie z roku 2008, v níž Jim Carrey hraje Carla, muže, jehož život je definicí nevýraznosti, nudy a béžovosti. Dokud se nerozhodne (no, vlastně je tak trochu donucen) říct ANO úplně všemu.
A tady je to hlavní - změnilo mě to. Carlovu proměnu jsem začala vnímat nejen jako zábavu, ale jako metaforu něčeho mnohem hlubšího. Jeho původně váhavé odhodlání říkat „ano“ ve skutečnosti nebylo o tom, že by se do všeho vrhal naslepo. Šlo o to, že se zbavil strachu, odvážil se být zranitelný a chytil život za jeho živé, někdy chaotické rohy.
Řekněte ANO, i když vám to připadá šílené (nebo děsivé!)
Inspirována Carlem jsem se rozhodla vyzkoušet tento přístup „ANO“. A přátelé, řeknu vám, že to bylo zatraceně děsivé. Moje první velké ANO byla účast na jedné neobvyklé akci, které bych se normálně vyhnula jako trapné rodinné večeři. Ale hádejte co? Místo toho, aby mě pohltila sociální úzkost, jsem se nakonec přidala k jedné fitness skupince. Do kopce jsem se svištěla, poskakovala a pořádně se zapotila, ale také jsem se smála, sdílela příběhy a cestou si našla přátele.
To bylo první z mnoha kostek domina, které začaly padat a otevírat dveře, na které jsem se nikdy neodvážila ani zaklepat. Nezáleželo na tom, jestli to dopadlo dobře, nebo hrozně katastrofálně - kouzlo bylo v tom, že jsem řekla ano a přijala nejistotu.
ANO odchodu z vyčerpávající práce!
Vím, co si myslíte: „Odejít z práce? Zbláznila ses?“ Možná. Ale na tom, že si konečně přiznáme, co skutečně chceme, je něco hluboce osvobozujícího. Když Carl začal říkat ano, uvědomil si, jak stagnující a nenaplněný byl jeho život. Podobné probuzení jsem zažila i já. Najednou nešlo jen o to vydržet v práci kvůli výplatě - šlo o to aktivně si vybrat život, do kterého se skutečně ráda probouzím.
A tak jsem vyzbrojena odvahou vypůjčenou přímo z Carlovy příručky (a možná i trochou šílenství) opustila nenaplňující zaměstnání a začala budovat svůj cíl - psaním a navazováním kontaktů s lidmi prostřednictvím vlastních příběhů. Bylo to děsivé? To teda ano! Byl to úžasný pocit? Dvojnásob ano!
ANO tomu, jak čelit osamělosti a přijmout zranitelnost
Cesta „Yes Mana“ se netýká jen kariéry nebo aktivit. Někdy jde o řešení emocionálních blokád v místnosti - například osamělosti. Osamělost je těžká, to se nedá přikrášlit. Ale Carlova cesta mě naučila, že lékem není izolace nebo odmítání, ale otevřenost. Říct ano znamená přiznat si, že se potýkáme s problémy, a pustit lidi k sobě, i když je to bolestně nepříjemné.
Naučila jsem se, že samota není nepřítel - je to znamení ukazující na příležitosti, které jsme se ještě neodvážili přijmout. Třeba přihlásit se do kurzu keramiky (spoiler: moje váza vypadala jako hrouda smutné hlíny, ale zasmála jsem se a našla si přátele) nebo přijmout pozvání, i když Netflix vypadá mnohem lákavěji. Říct ano znamená zvolit si zranitelnost, která dokáže spojovat.
Ne každé ANO je homerun (a to je v pořádku!)
Vzpomínáte si na ten katastrofální kurz korejštiny, který navštěvoval Carl? Život nám přináší spoustu takových okamžiků. Třeba když jsem se nadšeně přihlásila do kurzu profesionálního líčení a byla přesvědčená, že brzy se budu umět nalíčit jako celebrita. Ve skutečnosti jsem většinou neovládala tahy štětcem přes líce, nedokážu zvolit správné barvy a základ líčidel a moje trpělivost před zrcadlem se vytratila, proto jsem se dokázala uspět pouze u malování masek na Halloween. Trapné? Rozhodně! Ale i z velkých neúspěchů plynou cenné lekce - pokora, odolnost a umění zasmát se sama sobě.
Síla vědomého ANO
Tady je to pravé kouzlo: říkat ANO neznamená bezmyšlenkovitě souhlasit se vším. Znamená to rozhodovat se vědomě, odvážně a zvědavě. Jde o to přijmout životní nejistoty, protože - překvapení - neznámé je přesně to, kde rosteme, vyvíjíme se a stáváme se autentičtějšími.
Ještě dnes se občas nervózně zarazím, než řeknu ano. Ale pak si vzpomenu na Carla, jak s očima dokořán hledí do moře děsivých a zábavných možností, a stejně se odhodlám.
Jak začít vlastní cestu ANO?
- Začněte v malém. Nejdříve řekněte ano na malé věci - pozvání na kávu, krátké procházky, pouhá setkání.
- Přijměte trapnost. Je to nevyhnutelné. Smějte se tomu.
- Zeptejte se sami sebe. „Říkám ne ze strachu, nebo z opravdového nezájmu?“
- Buďte laskaví. Říct ano neznamená ztratit hranice. Znamená to vědomě si vybrat svou cestu.
Takže, milí životní průzkumníci, možná je čas uvést Carlovu metaforu do praxe.
Protože život skutečně začíná, když vystoupíme ze své komfortní zóny a zašeptáme (nebo zakřičíme): „ANO!“.
Koneckonců, co nejhoršího se může stát - kromě toho, že se náhodou naučíte korejsky, přidáte se ke kapele nebo se potácíte na lekci salsy?
Řekněte ANO a nechte se překvapit životem…
Viděli jste tento humorný film postavený na životní filozofii? Přemýšleli jste nad samotnou hloubkou této myšlenky? Které ANO vám změnilo život?
Napište mi své příběhy do komentáře…
